Obsah

Historie

Před vznikem obce Rajnochovice se na jejím dnešním území rozkládalo několik samostatných osad. Jsou doloženy vesnice Polom, Hodonovice (pod Bílovou), Černá ves, za kostelem Kateřinice (nesouvisí s obcí na Vsetínsku), městečko Košov (zde byly dokonce i zděné domy a kostel) a další. Dnes zůstaly jen názvy místních částí Rajnochovic. V původních obcích žili dřevaři, uhlíři (pálili dřevěné uhlí), pasekáři (chov ovcí, pěstování lnu, obilí a brambor) a šindeláři (strouhali střešní krytinu "šindel").

Roku 1640 se narodil bača Mikuláš Rajnoch, který sloužil na kelčském biskupském panství. Po jeho smrti vydává olomoucký biskup hrabě Schrattenbach svolení, že jeho synové (6) si mohou na panských pozemcích nedaleko kostela postavit každý svůj domek a na vymezeném pozemku hospodařit. 8. květen 1721 (datum, kdy dostali synové Mikuláše Rajnocha svolení se usídlit) je pokládán za datum založení Rajnochovic. Ještě dnes je možno na hranicích katastru spatřit hranečníky s arcibiskupskými znaky.

Významnou událostí bylo zavedení výroby železa. V okolí Hostýna se zřizovaly hutě a hamry, poháněné vodním dílem (hamr = těžký buchar na zpracování železa). Také na území dnešní obce byla postavena vysoká pec a hamr, nedaleko dnešního hotelu Polom. Dodnes se nachází kousek odsud hospoda "Na Hamrech". Rajnochovické železné hutě mohly dát vývoji obce úplně jiný směr, ovšem v 18. století železárna zkrachovala.

Zpočátku se nově založenou obec používal název "Zálhotí", kolem r. 1730 se vžil název Rajnochovice (zpočátku jen pro část dnešní obce kolem kostela, vzdálenější místa jsou označována podle místních pojmenování jako Košovy, Kotáry apod.). 

Počet obyvatel obce se začal postupně rozrůstat. Podle pramenů bylo v Rajnochovicích v r.1775 485 obyv., v r.1835 již 960. Nejvíce obyvatel žilo v obci mezi roky 1880 - 1921 (na konci tohoto období přes 1100 ob.). Od té doby jich však postupně ubývalo, až na současných 550 stálých obyvatel.

Obec se kromě význačných kapitol své historie (viz. podtémata Pily a mlýny, Kostel sv. Anny, Lesní železnice, Plavení dříví, Rajnochovická keramika, Škola) zapsala do dějin také v době 2. světové války, kdy se stala partyzánskou oblastí a sídlem partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova. Památník na místním hřbitově připomíná padlé z tohoto období.

Plavení dříví

Největším bohatstvím obce vždy byly a dodnes jsou lesy (téměř všechny spravují v soušasnosti Arcibiskupské lesy a statky Olomouc s.r.o.). Část těžby se zpracovávala na šindel (střešní krytina), část se tesala na stavební účely, v milířích se pálilo dřevěné uhlí (odsud místní název "Uhliska"), dělaly se loukotě na kola, vyráběly kolovrátky apod.

Základní otázkou byla vždy doprava dříví na místo jeho zpracování (pila). Před 200 lety nebyly vybudovány pevné cesty pro povozy. Dříví se proto z lesů nesváželo, ale plavilo. Aby se zvýšil tok vody, byly vybudovány malé přehrady, tzv. "klausy", jedna na Juhyni na Košovech u hl. cesty II/437 Troják- Tesák, druhá nad Rosošným na Rosošence u PR Čerňava a pramenu Fons-Theodori.

plavení dřeva plavení dřeva

 

Klauza na Rosošence se zachovala dodnes v dobrém stavu. Plavení dříví se konalo od 17. století až do začátku 20. století. Současná stavba Klauzy na Rosošném potoce pochází z roku 1846,  byla postavena za účelem zdržování vody. Vypouštění vody v jarních měsících v období tání spodní výpustí pak bylo dřevo splavováno na pilu do blízkých Rajnochovic. Splávka trvala 10-14 dní a zaměstnávala lidi z celého okolí (až kolem 700 osob.). Tuto funkci vykonávala Klauza zřejmě až do dvacátých let dvacátého století (uvádí se r. 1914). Poté zůstala Klauza navyužitá a postupně začala chátrat. První oprava klauzy proběhla v roce 1998, kdy byl vybudován kašnový přeliv a zároveň bezpečnostní boční přeliv a také soustava přehrážek. V r. 2008 pak bylo z důvodu poškození a prosakování zdí přikročeno k opravě zdiva.

Klauza na Rosošence Klauza na Rosošence

 

O pozůstatcích Klauzy na Juhyni již není takové povědomí jako o Klauzi na Rosošence. Přitom zbytky jeji hráze jsou vyhlášeny jako nemovitá kulturní památka. Na opravu hráze však nejsou prostředky a hráz tak dále chátrá a zarůstá zelení (proto jsou samotné zbytky klauzy poměrně těžce identifikovatelné v území).